Hipoterapie

Nenásilná forma cvičení

„Vždy je nutné mít na mysli, že kůň je vysílač a klient přijímačem. Cílem je naladit přijímač na bezporuchový příjem.“ (Zelenka, 1992)

Hipoterapie se řadí mezi facilitační metody. Facilitace je způsobena aktivitou proprioceptivních receptorů a je dnes základem moderních resuscitačních postupů. Jedná se o reedukační postup, kterým se dosahuje snížení prahu dráždivosti motoneuronu s následným zvýšením dráždivosti nervových struktur, a tak dochází k usnadnění pohybu. Facilitační metody využívají v nadměrném množství facilitačně působící podněty – taktilní, zrakové z periferie, které tak cíleně ovlivňují postižené funkce a klestí tím cestu správné funkci.

Účinky hipoterapie

Hipoterapie je ve svých účincích velmi komplexní metodou. Vašemu dítětu může nabídnout:

Taktilní kožní stimulaci

U hipoterapie je důležité pro maximální efekt tohoto faktoru nepoužívat sedlo, pouze tenkou dečku; zároveň by měl mít pacient lehký oděv v dotykové části.

Vliv tepla

Kůň má tělesnou teplotu 38 °C a tím podstatně ovlivňuje svalovou činnost a tlumí spasticitu.

Cvičení proti odporu

V hipoterapie je představováno hmotností daného segmentu podporované labilitou koňského hřbetu.

Podpůrné reakce

Díky třmenům lze facilitovat extenzory dolních končetin, což je jeden z méně využívaných prvků v hipoterapii.

Obrannou reakci proti pádu

Labilita koňského hřbetu podmiňuje zapínání posturálního svalstva podle naklánění pacientova těžiště během jízdy. Jedná se o stejný princip, který vyslovil Janda (1992) o senzomotorické stimulaci – o dvou typech motorického učení. První stupeň je charakterizován zvládnutím nové motorické dovednosti a tvorbou funkčních spojení, druhý stupeň kódováním motorické dovednosti na nižší, podkorové regulaci z důvodu menší náročnosti a větší rychlosti. Nevýhodou je pak fixace dovednosti, která se velmi těžko mění.

Labyrintové reflexy

Uplatňují se v poloze napříč, která vyvolává kolébání a houpání, čímž dochází k výrazné relaxaci pacienta.

Iradiaci podráždění

Při hipoterapii je pohybovým vzorcem stereotyp jízdy na koni, přičemž hmotnost segmentů a vliv gravitace vytvářejí odporovou sílu.

Aktivaci limbického systému

Limbický systém je aktivní při každém pohybu; emocí ovlivňuje intenzitu pohybové reakce a zajišťuje i tvorbu paměťových stop pro fixaci pohybových programů v paměti. Lze tedy říci, že „limbický systém je iniciátorem každého pohybu“ (Véle, 2006). Podněty z vnitřního i zevního prostředí, které přicházejí do CNS z receptorů a jimiž hipoterapie překypuje, iniciují mentální i pohybovou aktivitu. Navíc pravidelný rytmus pohybu o určité harmonické frekvenci (který je v tomto případě dán krokem koně) je provázen emotivním zážitkem a ovlivňuje psychiku a tím i pohybové chování osobnosti. Význam limbického systému při pohybu zformuloval ve své teorii Pribram. Dle Pribramovy holografické teorie k paměťové fixaci v mozku dochází interferencí dvou aktivit, a to smyslovou projekcí do mozkové kůry a druhá aktivací limbického systému. K ukládání informací do paměti na více místech současně dochází interferencí těchto dvou aktivit, podobně jako u hologramu. Z toho vyplývá, že poškozením části záznamové plochy, informace jako celek nezaniká, ztrácí se jenom její podrobnosti. Véle (2006) navíc dodává, že vysoká platicita CNS, aktivována intenzivní stimulací z periferie umožňuje novotvorbu synapsí a pravděpodobně i regeneraci nebo dokonce i neogenezi některých neuronů. Aktivace pocitového mozku je tedy pro vznik paměťové stopy nutná a je jednou z nějvýznamnějších faktorů úspěšnosti hipoterapie oproti jiným fyzioterapeutickým přístupům.

Ovlivnění hlubokého stabilizačního systému

Během hipoterapie se při střídavém poklesávání pánve pacienta do lateroflexe stimulují a cíleně posilují zejména monosegmentální mm. Multifidi et semispinales atd., které mají klíčovou roli při segmentální stabilizaci páteře. Dochází tak i k mobilizaci pohybových segmentů a tím k odstranění kloubní hypomobility. Pohyb koňského hřbetu nám naváží pánev klienta na stranu s rotací páteře ke kontralaterální straně zatíženého tuber ossis ischi, čímž dochází ke svalové stabilizaci páteře v napřímení a k cílenému tréninku krátkých rotátorů.

Stimulace globálního posturálně-lokomočního vzoru

Podle současných názorů není porucha statiky pouze výsledkem přetížení předtím ideálního postoje, ale může být způsobena neadekvátním vývojem oporné báze, hlavně do konce prvního trimenonu.

Specifickým prvkem, který hipoterapie nabízí a nesetkáme se s ním v jiných rehabilitačních metodách, je krok koně a s ním související pohyb koňského hřbetu a rytmus. Díky blízkosti kroku koně a člověka podmíněnou zkříženým pohybovým vzorem je hipoterapie jedinou rehabilitační, která reedukuje chůzi shora. Posazením klienta na koně „vysadíme“ z jeho chůze pohyb rušící dolní končetiny. Splynutím pánve s pohybem koňského hřbetu zaktivujeme veškeré reflexní mechanismy nutné k chůzi a nastavíme tak možnost k fyziologickým souhybům trupu, šíje, hlavy a horních končetin. Takto se rozvíjející pohybový dialog mezi koněm a pacientem narušuje zbylé patologické hybné stereotypy a zároveň facilituje z periferie do centra obraz fyziologické chůze.

Druhým specifickým faktorem je rytmus. Narušení rytmu vede k asymetrii, poruše, vyčerpání, chorobě. „Naše tělo je v mnoha ohledech rytmickým strojem, kde všechno synchronizovaně pulzuje – od činnosti zažívacího traktu po spojení neuronů v mozku“ (Hart, 2008). Rytmus je ještě v dnešní době u některých národů jedinou léčebnou metodou – např. u sibiřských národů a australských Aboridžinců. Teoretickým vysvětlením, které je zatím pouze domněnkou, je, že je-li lidský organismus vystaven působení pravidelného vyrovnaného rytmu, spouští se obdobná reakce i v přirozených rytmech našeho těla, které se obnovují do své původní rovnováhy.

Speciální odvětví hipoterapie tvoří Hipoterapie v rané péči. Na působení koně se zde díváme z jiného úhlu pohledu. Pro vertikalizaci dítěte jsou potřebné svalové souhry, které jsou přítomné již v modelech reflexní lokomoce. Děti s opožděným psychomotorickým vývojem či děti neschopné vertikalizace se projevují právě chyběním některých svalových souher. Přesto oddělení senzomotoriky je plně funkční a v těchto případech „sáhne po tom, co je po ruce“. Dochází k tzv. patologickému vzpřímení, jelikož dítě je „posedlé pohybem“ a velká motivace k pohybu má za následek bipedální chůzi v jakémkoliv provedení. Tj., vlivem optických vzpřimovačích mechanismů je aktivován koordinační komplex reflexního plazení ve vertikální poloze. Proto je nutné nabízet takovémuto novorozenci aferentní cestou fyziologické vzorce k trvalému použití. Dítě však terapii pokládá za cizí zásah z vnějšku do vnitřního života a je nuceno k činnosti, které si samo nevybralo. Tj., úspěšnost léčby tkví v maximální sumaci aferentních vstupů („aferentní set“) v kombinaci s výraznou motivací k pohybu – tato kombinace tvoří pro CNS tzv. heslo potřebné ke spuštění daného pohybového programu. Nalezení důvodu, proč se učit, je základem úspěchu.

V hipoterapii předpokládáme, že nám kůň svojí kvadrupedální lokomocí nabízí potřebné svalové souhry přítomné v modelech reflexní lokomoce. Podle současných názorů není porucha statiky pouze výsledkem přetížení ideálního postoje, ale neadekvátního vývoje oporné báze, hlavně do konce prvního trimenonu. Facilitaci globálního vzoru podmiňuje senzorická, zj. proprioceptivní facilitace. Aferentní set je velmi široký díky oslovení receptorů ne tak běžných (zrak, čich, sluch). Proprioceptivní facilitaci akcentuje koaktivace svalových skupin prostřednictvím pohybových synergií typu uzavřených řetězců. Při nichž akra jsou punctum fixum a trup punctum mobile. Velmi důležitá je aktivace limbického systému. Při provádění hipoterapie u kojenců zároveň nelze mluvit o zásah z vnějšku, pouze o „vlastní adaptaci na jiný pohyb“. „Hipoterapii je dnes považována jako jedna z nejpřednějších rehabilitačních postupů, která se pro jedince stává ‚učením hrou‘.“ (Hollý, Hornáček, 2002).

Zdroj: www.chmirakl.cz